Erik zasílá předem detailní plány. Ve čtvrtek ráno nasedáme do auta a vyrážíme vstříc dobrodružství. Cíl cesty: Ströden. Cesta ubíhá rychle, všude kolem nás se krajina postupně mění – nejdřív nekonečné zelené louky, kde by se dalo okamžitě lehnout a usnout. Pak se terén začne lehce vlnit a přechází v kopečky, které dávají tušit, že už se blížíme do vyšších poloh. A najednou – bum – zasněžené vrcholky hor, ostré špičky, sníh se blyští na slunci, dechberoucí výhledy. Nedá se od toho odtrhnout oči.
Po příjezdu na parkoviště dáváme rychlý briefing, lyže putují na batohy a začíná první výšlap směrem k chatě. Naštěstí část bagáže svěřujeme lanovce – není přece potřeba si hned první den utrhnout záda. Poslední úsek před chatou Essener - Rostocker Hütte (2208 m.n.m.) už jdeme na lyžích, což je příjemná změna. Sněhové podmínky jsou dobré, výhledy ještě lepší.
První den se rychle překlápí do režimu “spálené ksichty a nohy jako z olova”. Cíl je jasný – Grosser Geiger (3360 m.n.m.). Ráno začínáme zodpovědně – pípáky, režimy, kontrola jednoho po druhém. Happy nás rozesmívá při ladění vyhledávacího módu, ale pak už vážně vyrážíme. Slunce svítí, sníh se třpytí, nálada je perfektní. První část túry je pohodová – mírná rovinka, příležitost si zvyknout na tempo a terén. Pak začíná stoupání a přichází první krize – Tomovi se na lyže lepí sníh, dělají se mu pod vázáním hroudy jak tenisáky a sotva s tím pohne. Trochu zanadává, očistí to a jde dál jako profík.
Cestou potkáváme další skupiny, často vedené horskými vůdci. Všichni míří ke stejnému cíli. S přibývajícími metry roste i naše nadšení – a taky únava. Kolem poledne dorážíme pod samotný vrchol. Sundaváme lyže, bereme cepíny do rukou, někteří obouvají mačky na přeskáče a pomalu, krok za krokem, stoupáme až k vrcholovému kříži. Nahoře nás vítají dechberoucí výhledy, skupinové fotky, objetí a úsměvy. Chvíle, kdy se všechno úsilí vyplatí.
Po pauze sestupujeme zpět ke lyžím, nandaváme pásy a připravujeme se na sjezd. Vrchní část svahu je parádně rozměklá – perfektní na carvingové obloučky. Sjezd si opravdu užíváme. Slunce, sníh, ticho a jen zvuk našich lyží. Na chatu se vracíme spokojení – ale téměř všichni se spálenými obličeji. Jeden jediný šťastlivec se večer směje, že si dal opalovák i pod nos. Večer zakončujeme pořádnou žranicí – tříchodové menu na horské chatě chutná jako od michelinského šéfkuchaře. Všichni se cpeme do posledního sousta. A pak už zalézáme do spacáků v našem skromném, ale útulném lágru.
Druhý den nás vítá výrazně méně optimistické počasí. Předpověď není nic moc, ale zkoušíme to – vyrážíme alespoň na menší, blízký kopec. Příroda je krásná i v zamračeném počasí, ale hned jak dorazíme do exponovanější části, naši zkušení instruktoři vyhlašují stopku – lavinové nebezpečí není radno podceňovat. Otočka, návrat, ale aspoň si užíváme parádní sjezd v čerstvém prašanu. A protože máme ještě čas, zastavujeme u zamrzlého jezera, kde zkoušíme techniku stoupání do prudkého svahu – trochu škola hrou. Největší srdcaři pak odpoledne v ostrém větru trénují záchranu z trhliny – ruce zmrzlé, ale srdce hřeje, že jsme zase o něco schopnější.
Třetí den ráno přichází s informací, že je lavinová trojka. Přesto to nevzdáváme. Počasí drží, tak balíme výbavu, nasazujeme lyže a vyrážíme s nadějí, že ještě urveme nějaký prašanový zážitek. Morálka je už lehce narušená – únava se kupí – ale společně se hecujeme. A opravdu – dorazíme ke krásnému, panenskému svahu. Bez lidí, jen my a sníh. Sjezd je nádherný, smích a výkřiky radosti doprovází každý oblouk.
Po návratu na chatu balíme věci a vyrážíme zpět dolů. Jeden člen výpravy se rozhodne sjet až k autu na lyžích – trochu punk, trochu šílenství. Cestou slyšíme jeho nadávání a vidinu zničených skluznic, ale dorazí dolů s úsměvem (i když trochu křivým). My ostatní si už jen užíváme poslední metry a vděčně sedáme do auta.
Unavení, ale šťastní. Za námi je víkend plný sněhu, potu, smíchu a parádních výhledů. Tohle byl jeden z těch, na který se nezapomíná.
Napsal Štěpi, upravil ChatGPT.
