Rabštejn aneb když se řekne tradiční lezení

Gobův Bootcamp

Květina

Kout u Buku

Isaden po bootcampu

Všechny obrázky

Blíží se Velikonoce a vím, že je nechci strávit doma. Lovím v paměti zvučná jména evropských lezeckých oblastí. Počasí má ovšem jiný názor. V celé Evropě mají být průtrže mračen, padá Finale Ligure, Arco, Buzet, Črni Kal, nejlépe to vypadá v Bosně, kam se chystají Chlebáci. Odrazuje mě jen odkaz na appku s rozložením min, kterou nám spolu s lokalitou posílají. Pravda, asi by mě nemusel trápit zapomenutý toaletní papír, kdybych si šla odskočit.
Nakonec se rozhodneme přidat k oddílové staré gardě (Gobo, Happy, Janča a TomCh), která do nebe vychvaluje nám neznámou lezeckou oblast s amfibolickou břidlicí.
Oddílová rosnička Wigwam nás zásobuje screenshoty z Windy o kombinovaných srážkách a doporučuje deštníky. Vymýšlíme last minute plán na Velký pátek, bohužel i ten v pátek ráno shoří jako nováček při zkouškách na Bořni.

Auto č.1, které posílilo o dalšího člena (Isaden) již hlásí, že je na cestě směr HIS v Novém Městě nad Metují. S Dekameronnn vyrážíme odpoledne. Cesta trvá zhruba 3 hodiny, příjezd časujeme tak, abychom se vyhnuli cestě v největším dešti. Na parkovišti těsně před závorou potkáváme nečekaně Maděránky, marně hledáme starou gardu, která tu měla čekat v autě schovaná před deštěm. Začneme přebalovat věci, když tu se otevřenou závorou přiřítí vůz české značky a smykem zastaví vedle nás, z vozu vyskočí Happy, má domluvený i odvoz nahoru, ale solidárně bere alespoň jeden nejtěžší batoh.
My se vydáváme na cestu po svých, čeká nás 2,5 km a 250 výškových metrů po červené. Batohy cestou těžknou, shazujeme svršky i spodky a vykoupaní ve vlastním potu dorážíme na chatu. Máme poslední příležitost přičichnout místní gastronomii než kuchyň zavře. Během večeře se Gobo chlubí svými 10 cestami vylezenými v HISu. Pár z nás si zhýrale objedná snídani na ráno u sympatické obsluhy a jdeme spát. Ti šťastnější do stanů, Maďeránci si se svolením obsluhy ustelou pod stolem na verandě.

Ráno nespěcháme, všude rosa, v klidu snídáme, na skály, které jsou asi 400m od chaty vyrážíme po desáté. Gobo je nasoukaný v sedáku ještě než se doškrábu s batohem ke skále. Saháme na skálu, a ještě je kluzká. Happy, který je znalý terénu, se nás rozhodne provést lokalitou, i Gobo dokonce shodí sedák a jde s námi. Končíme na troskách hradu Rabštejn, kde si Gobo připravil historické okénko a bere to od Krista až po současnost.

Vracíme se zpět a usuzujeme, že skály jsou ještě mokré, je čas oběda, a také čas vyzkoušet něco z místního menu. Někteří volí jen polévku, což se ukazuje strategické, neboť než jsme se dočkali hlavního chodu, někteří už stihli 3 cesty.

Pod skalou na mě přichází lezecká nemoc, problém posledních pár měsíců, kdy jsem začala na skalách tahat. Oznamuji Dekameronnnovi, že se mi chce zase „s.át“, ten jen pokrčí rameny, ví, že až nalezu do cesty, budu mít svěrač dostatečně sevřený…
Jdu na sebe naházet veškeré železo, co jsme s sebou vzali, v uších mi zní Fícova poučka, „založil bych si, a mám co“. Přestože hodně cest je značená na ČHS jako sportovka, znamená to, že ve 20 m dlouhé cestě najdete většinou jeden až dva kruhy a to i v těch vyšších klasifikacích, nedivím se, že české ocelářství je v krizi, tato lokalita ho rozhodně nepodpořila.
Na seznámení si dáváme lehký koutek U buku, v uších mi zní stará metodikova hláška, že v trojkové cestě kdosi bojoval o holej, když on tam lezl v pohorkách. Snažím se, aby to tak nevypadalo a v klidu zakládám jištění, nad hlavou zaslechnu povědomé cinkání…
Duolingo???? Tázavě vzhlédnu k Happymu, který sedí nahoře na skále s mobilem v ruce a čeká, až TomCH dobere Janču… „Jinde není signál“ odvětí Happy, a využívá prostoje k promrskání anglické gramatiky…
Dolezu ke štandu a dle doporučení oddílového metodika, ať nevymýšlíme <>, že tam je jednobodový štand, cvakám centrálku do kruhu, připravím jištění a Dekameronn je nahoře dříve, než Happy dodělá svou lekci.
Slaníme, a potkáváme se s Isaden, ta už má za sebou 4 cesty, sápe se k batohu pro malou tyčinku, tři kroky za ní dobíhá Gobo a obořuje se na ní „Ty už zase jíš?“ „Míšo, kolikrát Ty jsi jedla?“, nesměle odpovídám, že jsem měla jen snídani a oběd. Gobo na ní významně houkne „No, vidíš?“ Nestihneme se jí ani zastat a už mizí Gobovi v patách. Dekameronn jde vytáhnout „Hranu u buku“, dle klasifikace za 5, mě trochu potrápí převis, a potom se přesouváme na tzv. „náměstíčko“, tam se k nám už přidává i Čára, která si udělala dobrodružnou cestu Praha-Rabštejn - vlakem, busem a pak ještě pár km pěšky, nicméně vyhrává bobříka za nejnižší uhlíkovou stopu.
Dáváme celkem 4 cesty, zbrzdil nás oběd, ostatní stíhají 6 cest, Gobo se u večeře chlubí svými dalšími 10 zářezy na pažbě.

Další den vypadá nadějněji, skály jsou suché již od rána. Goba vidíme mizet s Isaden v patách již v 9 do skal, chtějí si dát Květinu, která byla den předtím obsazená. V klidu snídáme a kolem desáté vyrážíme za nimi, za hodinu stihli 3 cesty.

Dnes se lezecká nemoc (s.aní) přenesla na našeho nejvyššího, po chvilce shazuje sedák, začíná šátrat po kapsách a zjišťuje, že kapesníčky došly… Borový les teprve začíná obrůstat mladými lístky a lopuch s beruškou také nikde. Solidárně nabízím své kapesníčky, zdůrazňuji, že jsou parfemované a doufám, že posbírám nějaké plusové body na zkoušky.

Jdeme na Květinu, byť z ní mám respekt. První kruh je až ve 12 m, první police, kde se pohodlně můžu postavit a něco založit až v 7m. Přemýšlím, že to háknu zprava, kde je trhlina, ale za hojného povzbuzování to nakonec beru středem. Za mého průběžného brblání a lehkého Elvise v levé noze to beru středem, jsem zhruba v 5m, když hodím okem přes levé rameno a vidím několik vztyčených údů, což trochu uklidní i Elvise v mé noze a za chvíli jsem na malé plotničce, ulevuji si nahlas „do <>, k…a, uff.“ Vydýchávám, a teď už v klidu zakládám frienda, po dalších 2m cvakám kruh, trhlinou k vrcholu a u kruhu se potkávám s Gobem, napravo ode mě dolezla Pati a na vedlejším vrcholu vidím TomaCh. Dám si ještě hranu květiny, ptám se na klasifikaci, připadá mi výrazně lehčí než Květina, ze spodu slyším metodikův komentář, že tudy si to zkracují báby ze Šumperka cestou na pivo. Slaňujeme. Čára vytáhne sušenky a solidárně se dělí s ostatními, s díky odmítám, Gobo si všimne mého odmítnutí a komentuje to, „Hm, hmm, nechceš“ pokývne pochvalně hlavou, neboť jídlo je ztráta času, který šlo využít k lezení.

Většina z nás (rozuměj všichni – kromě Gobova lezeckého bootcampu) mizí na oběd. Tentokrát máme jídlo během pár minut. Vylížeme talíře, někteří doslova, já zase smažu nabyté plusové body z rána, když našemu metodikovi kydnu hořčičnou omáčku na batoh. Dáváme ještě odpolední kávičku a chill na trávě. Zvolila jsem špatné místo u Dekáčových nohou, za chvíli začínám slzet, přestože se nezul, 2 dny v lezečkách udělaly své a odér se dere i přes bearfoot zavřené boty. Komentuji to a přesouvám se na druhou stranu, ten toho využívá a opravdu se zuje, to už ovšem slzí i oddílový metodik. Kromě diskuze o vůni siláže, tedy fermentované píce, jak nás poučí Janča, se rozvíjí i debata nad účinnými hubiči pachů "Batavan", a budiž k Dékáčově cti, že nelení a zrovna si jich pár online objedná.

Končíme siestu a jdeme se pomalu přesunout do skal. My máme v plánu už jen Olomouckou, Happy, Janča a TomCh se vydávají na Hranu Riga. V Olomoucké se na začátku vyhýbám vyhořelým svíčkám u pomníčku horolezcům. Utrousím poznámku, aby tam nepřibyl i můj pomníček, Dekameronnn odvětí, že oni na rozdíl ode mě zemřeli ve vysokých horách, a ne v pětkové cestě na Rabštejnu. Dodávám, že oni navíc zemřeli všichni mladí, což už já taky nestihnu. Cestou nahoru kličkuju jako zajíc, neboť jsem se opět nepodívala do průvodce, kudy se má lézt.

Jdeme se ještě podívat na Hranu Riga, nahoře na věži sedí TomCh a dobírá Janču, Happyho nevidíme, z poza kamene se ovšem ozve známá znělka z Duolinga a Happy drmolí anglické fráze, zase chytil signál operátora… Loučíme se, jdeme mávnout ještě na Maděránky. Gobův výcvikový tábor jsme nenašli. Cestou domů, když už skoro zapadá slunce, si na ně vzpomenu, jestli nezemřeli hlady, tak tam lezou dodnes… V pondělí večer přistává foto nehybného těla Isaden na zadní sedačce v autě. Není mrtvá, jen prošla Gobovým lezeckým bootcampem.
Rozhodně jsme se shodli, že Gobo je skvělý parťák pro někoho, kdo nutně potřebuje zaplnit svůj lezecký deníček, případně snížit své BMI.